Obrazy z Rus

4. ledna 2010 v 18:17 | peta |  Seminární práce
Úvod - rozdělení knihy
V této seminární práci jsem se rozhodla zabývat dílem Karla Havlíčka Borovského s názvem Obrazy z Rus. Jak je všeobecně známo, Karel Havlíček odjel velmi mlád na doporučení P.J. Šafaříka do Ruska, kde se stal vychovatelem v jedné ruské rodině. Právě díky jeho pobytu v Rusku vzniklo i dílo Obrazy z Rus. Kniha je souborem publicistických próz,
ve kterých nás autor velice podrobně seznamuje s životem v Rusku, s národními tradicemi
a vším, co v této zemi viděl. Prózy byly nejprve vydávány po jedné v časopisech. Teprve později byly vydány souborně.
Kniha je rozdělena do čtyřech částí. V první části nalezneme krátkou úvahu s poutavým názvem První zkouška z československého jazyka v Moskvě. Druhou část tvoří už delší práce, které již svým názvem naznačují, že se v nich hovoří o typicky ruských tématech, jsou to kapitoly: Svátek pravoslavnosti, Gulaňje a Kupéčestvo. Třetí oddíl potom tvoří samostatná práce nazvaná Cizozemci v Rusích. Tuto kapitolu jsem se pro její obsáhlost v této seminární práci nezpracovala, protože by se o ní dala napsat samostatná práce, pro kterou jsem se také rozhodla. A nakonec oddíl čtvrtý Fragmenty, zde jsou uvedeny torza nedokončených Havlíčkových prací, jsou to: Perekladnaja a Izvoštík. Celá kniha je zakončena doslovem a vysvětlivkami, které napsal pan Miloslav Novotný.
První zkouška z československého jazyka v Moskvě
V této krátké úvaze zavádí Havlíček čtenáře do Moskvy, přesněji na vysokou školu, kde právě probíhají zkoušky ruských a polských studentů z češtiny. Nutno dodat, že Havlíček se zde, co by Čech objevuje jako člen zkušební komise. Je svědkem toho, jak mladí studenti ruské a polské národnosti, oblečeni v předepsané vojenské uniformě, skládají zkoušku z češtiny. Průběh zkoušky popisuje Havlíček takto: Na stole ležel: Slovanský zeměvid p. Šafaříkův, Rukop. králodvor., Erbenovy Nár. písně, Čelakovského Ohlas pís. čes. a rus., Jabloneckého básně, Hankovy písně, Rubeš. dekl., České besedy, Čelak. Slov. nár. pís.
a mnoho jiných českých knih. "Izvoltě atvěčať" (račte odpovídat)! pravil p. Boďanský jednomu Poláku a předložil mu (jako vůbec) první otázku ze starožitností, druhou z národopisu, na které se po rusku odpovídalo, a třetí byla čísti a na rusky přeložiti kteroukoli stránku z některé české knihy s gramatickými výklady. P. Boďanský sotva stačil křičet: "Prekrasno! Prevaschodno!" atd.[1]
Na druhé straně se zde Havlíček zamýšlí a zároveň se i ptá, jak je možné, že v jiných evropských zemích (např. Francie, Rusko) se na školách vyučuje českému jazyku a u nás v Čechách, kde je čeština naší mateřštinou se stále mluví německy? Upozorňuje na to, že zdali to takhle bude pokračovat, dočkáme se my Češi toho, že nás našemu jazyku budou za 100 let učit právě Francouzi či Rusové.
Havlíčka tento fakt musel velice pobuřovat a znepokojovat. Vždyť právě on byl přívržencem češtiny, jak se dozvídáme v knize Václava Procházky a Miloslava Formánka Myšlenkový odkaz K. Havlíčka Borovského, ve které píší: Prostředí, ve kterém Havlíček vyrůstal bylo ryze české. Mezi venkovským lidem nebylo pochopitelně ani řeči o tom, že by se mohlo mluviti jinak než jazykem otců, česky. Čeština se proto Havlíčkovi jevila jako nejpřirozenější věc pod sluncem. […] Navíc měl Havlíček ještě štěstí, že se u vikáře Brůžka mohl setkat i s českými novinami, knihami a vlasteneckým cítěním.[2]
Musíme si uvědomit, že v této době, době národního obrození byl český jazyk pro Čechy tabu. Čechy, jakožto součást Habsburské monarchie, měly jako oficiální jazyk němčinu. Česky se mluvilo pouze mezi prostým lidem na venkově, nebo ji mezi sebou používali lidé v uzavřených skupinách, např. v hostincích, ale musím zdůraznit, že pokud nějaký host v pohostinství se bavil s ostatními česky, tak s obsluhou se musel jedině dorozumívat jazykem německým, tedy oficiálním.
Svátek pravoslavnosti
V této kapitole nás autor zavádí přímo do slavného města, do Moskvy, kde se právě odehrává jeden z největších a nejznámějších ruských svátků. Jak sám Havlíček píše, jest to zvláštní slavnost, kterou pravoslavná církev vykonává v první neděli velikého postu a která se ovšem nedá slaviti jinde než v zemi, jenž má svou vlastní, jinde nepanující víru a národní náboženství.[3] V této době je ještě zcela okouzlen ruskou kulturou a náboženstvím. Dokládá to i tím, že když na tento velký svátek přišel do chrámu, aby tuto slávu mohl na vlastní oči vidět, sám kněz ho mile uvítal a poradil mu, i když je cizinec a má jiné vyznání, odkud bude mít ten nejlepší výhled na celý ceremoniál.
Dále Havlíček detailně popisuje výzdobu a vybavení celého chrámu, pak i to, jak vypadali a v čem byli oblečeni jednotliví církevní hodnostáři. Se zájme zde líčí kázání archidiakona, hrobové ticho mezi věřícími při jeho odmlčení nebo také sborové opakování biskupů. Poté diakon četl z knihy o ruské historii a celé shromáždění po něm opakovalo. Následovala chvála cara a celé jeho rodiny, kněžstva, úředníků i vojáků. Při provolávání slávy se navíc všichni hluboce klaněli. Okouzlen zcela tím, co právě zhlédl si Havlíček vzpomněl na svůj národ, na Čechy. V knize Emanuela Chalupného Havlíček, prostředí, osobnost a dílo se dozvídáme toto: Havlíček v oné době byl ještě okouzlen úplným organickým spojením státu, národnosti a víry, jež viděl v Rusku a jež velebili slavjanofilové; ale viděl zároveň, že u Čechů nemůže být nic podobného, protože Čechové tehdy neměli ani svého státu, ani národního náboženství.[4] Nesmíme zapomínat, že Čechy jsou stále pod vládou Habsburků.
Tu mi napadlo poslední přání biskupů, a hned nesl vítr do sněžné dálky přání mé: Všem vám pravým, věrným Čechům! Mnogája léta.[5]
Gulaňje
Hned v úvodu této kapitoly se Havlíček zamýšlí nad tím, jak těžké je překládat určitá "národní" slova do cizích jazyků. Tato slova nás podle autora odkazují na zvláštnosti daného národu a nezbývá nám než se s nimi smířit a záleží na překladateli, jak toto slovo uchopí
a vyloží čtenáři. Je patrné, že Havlíček toto pronáší s ohledem na jeho vlastní překladatelskou činnost, vždyť to je právě on, kdo přeložil do češtiny Gogola či Mickiewicze (i když později než vzniká tato práce).
Dále už se dozvídáme význam slova gulať, které by se dalo přeložit jako české nepracovat či veselit se. A co se nabízí Rusovi, který zrovna nepracuje? Je to právě ta možnost veselit se a užívat si. Od autora se dozvídáme, že: Rusové a vůbec národy našeho plemene, kteří v nejobtížnějších pracech svých mnohem veselejší bývají než Němci při zábavách a plesech, musejí být ovšem excentričtí, živější v radostech než Němci, pročež také jejich nesmíme klásti k ruským obyčejům, sice bychom po německu splašenosti nazvati museli, co po rusku sluje vyražením.[6] Havlíček zde představuje poněkud až okázalé, pro jiné národy možná nepochopitelné, upřímné veselení ruského obyvatelstva. Rusové se dokáží radovat téměř ze všeho, a tak když získají nějaké peníze, neváhají je utratit za zábavu a pití.
Jako zvláštní druh veselí popisuje takzvané guláňje národní, které se konají v ruských městech. Zde nás seznámí podrobněji s guláňjemi v Moskvě. Moskevský lid oslavuje především při příležitostech velkých svátku, jako jsou např. Velikonoce nebo masopust. V období Velikonoc se guláňje slaví pod Noviskem (dlouhá a široká ulice v Moskvě). Celá ulice je zaplněna nejrůznějšími krámky, komedianty a pouličními umělci. Ale největší důraz při této slávě se klade na koně, na výzdobu kočárů a na uniformy kočích. Zajímavý je rozdíl v postavení kočího a koně: […] jenom ruský kůň jest skoro v každém pádě lacinější než kočí, arabský, anglický, turecký prodává se bez nádobí dráž než nejlepší kočí i s oděvem.[7] Z toho také vyplývá, že s kočími se zachází velice nevybíravě, kdežto z cizozemskými koni se jedná "jako v bavlnce".
Právě při takovýchto slavnostech se projeví rozvrstvení ruské společnosti. Na jedné straně je zde zábradlím oddělena ruská honorace, nastrojena do nejdražších modelů, a na straně druhé prostí ruští občané, kteří jsou policií hlídáni, aby se nedostali mezi bohaté. Jak autor uvádí, jednotlivé vrstvy od sebe rozpoznáme čichem. Páni podle něj voní po pižmu
a mužíci po juchtovině. Juchtovina jest národní ruský smrad, respektive vůně; tou jest nadchnuta celá Rus […].[8] Podle Havlíčka jsou juchtovinou načichlý všichni, ale páni se této vůně snaží zbavit prostřednictvím pižma a distancovat se tak od ostatních lidí. Už zde se pomalu začíná rozplývat Havlíčkův pohled na, podle něj, dokonalé Rusko. Kritice podrobuje především to, že mezi pižmem se nemluví rusky, národním jazykem, ale hovoří se zde anglicky, francouzsky nebo německy. Odkazuje tím na Čechy, kde se v té době mluvilo německy. Havlíčkova myšlenka je vystižena v knize Václava Procházky Karel Havlíček Borovský, kde píše: Havlíček nahrazuje nekritickou víru v caristické Rusko pokrokovější myšlenkou a vírou v sílu a pomoc Ruska osvobozeného, Ruska lidového. Význam Havlíčkova činu je v tom, že objevuje nikoli Rusko, ale ruský lid, v jehož konečné vítězství nad šlechtou
a carem pevně věří. Ve svém obrázku "Gulaňje" píše o tomto dvojím Rusku rozhodně:
'… co je pán, šlechta …voní pižmem; co je mužík, nevolník, kaftanová čeleď, zas juchtovinou …, která také časem svým, jak se snadně předvídati může, úplně zvítězí nad pižmem.‛[…] Ukazuje, že mezi ruskou šlechtou a ostatním lidem je podstatný rozdíl, a tento rozdíl nelze přehlížet a zastírat.[9]
Dalšími neopomenutelnými postavami příběhu jsou "kupčichy" neboli kupcovny. Jejich hlavním znakem je jejich nevýslovná tloušťka a naprostý nevkus v oblékání. Je sice pravda, že jsou bohatí, ale jejich nevzdělanost a nevkus je tím, čím se liší od šlechty, které se chtějí podobat. Zajímavé je, jaké postavení mají při těchto slavnostech cikáni. Nejsou to nějací otrhanci, ale žádaní umělci v krásných pestrobarevných kostýmech. Až s nástupem tmy se lidé trousí pomalu domů, někteří posilněni, jak je v Rusku zvykem, vodkou, jiní pokračují v zábavě v hospodách.
To pravé guláňje je ovšem na venkově. Slavnost se koná v lesíku. Také i tady najdeme velké množství různých stánků, hlavní je ale ten, co prodává kořalku. Konzumace kořalky je zde víc než nadměrná, to se potom podepisuje i na chování lidí. Ti se doslova povalují po celém lese a to dokonce před zraky rodiny, která se raduje u samovaru a všichni si tuto oslavu užívají.
Kupéčestvo
Na samém úvodu příběhu se dozvídáme, že právě kupecký stav je na rozdíl od šlechty
a panstva zásadový a drží se pouze starých tradic. Kdežto panstvo se zhlíží v Němcích
a přebírá tak jejich špatnosti a přitom se vzdávají všeho krásného ruského, co v nich je.
A právě proto Havlíček podotýká, že už jen těžko se dozvíme, snad jen od některých kupců,
jak vypadal typický ruský bárin (pán). Kupcové patří v Rusku mezi střední stav, mezi nimi
a šlechtou je velký rozdíl. Kupec je vlastně skoro každý, i když zrovna nevlastní obchod. Autor nás upozorňuje, že právě tento stav má i svá určitá privilegia a stupeň hodnosti.
Jestliže mluví Havlíček o ruském lidu a národu, má ovšem na mysli především jeho reprezentanty a tím je podle něho tzv. "kupéčestvo" a potom "selský stav". "Může se vším právem říci - píše proto Havlíček - že kupcové, kupéčestvo, celý národ ruský reprezentují
i charakter i způsob života i vzdělanost." Přitom myslí Havlíček "kupéčestvem" vlastně měšťanský stav, neboť "i držitelé hostinců, fabrikanti, špekulanti, pachýři a tak jsou kupcové".[10]
Kupeckému stavu se autor věnuje velmi podrobně. Jejich detailní popis nás jen utvrzuje v to, že Havlíček byl skutečně vynikající pozorovatel a dokázal velmi zdařile zachytit, nejen vnější, ale i vnitřní stav této společnosti. Co se týká fyzického popisu kupců, dozvídáme se, že mezi typické znaky ruské kupčichy patří především její neskonalá tloušťka, bílá pleť a naprostý nevkus v oblékání (snaží se na sebe navléknout vše možné, aby ukázala svoji zámožnost), u mužů se setkáváme s mnohem estetičtějším vzhledem. Typický je dlouhý plášť s vlněným opaskem a pravá ruská huňatá čepice, která však postupem času, vlivem západní módy, zmizela a nahradila ji čepice německého stylu. Čím bohatší kupec, tím se u něj objevují více evropské zvyklosti. Na tuto "evropejštinu" jsou velice hrdí a chlubí se jí na každém kroku. Málokdy se však kterém poštěstí tak dokonce cizinou se zahaliti, aby z každého kusu Rusálka národnosti plakajíc nevyhlídla: juchta je silná vůně a pročpí skrze všechno.[11] Na druhé straně je ale chvályhodné, že si kupci hrdě zachovali pravou ruskou národnost, a to se všemi klady i zápory. Na rozdíl od šlechty, která se snaží co nejvíce podobat petrohradským cizincům.
Je sice pravda, že kupci nemají vystudované žádné prestižní školy, ale hloupí rozhodně nejsou. Jejich školou je život, cestování a objevování ruské říše, poznávání lidských charakterů. Dokazuje to i zvláštní kupecká literatura, která je velmi oblíbená. Jsou to právě kupcové, jenž studují a zabývají se církevními rukopisy. A snad právě proto každou neděli před chrámy obdarovávají žebráky a vojáky. Jejich štědrost dokládá i to, že velké částky svých peněž darují na stavbu chrámů.
Také kupecká činnost je zde vylíčena velice zajímavě. Havlíček přirovnává kupce při jejich práci k taškářům, ale zároveň dodává, že i větší páni, než jsou kupci se jako taškáři chovají. O kupeckých zásadách v obchodě nás autor seznamuje takto: Hlavní zásada ruských kupců jest dodati za zboží co možná nejvíce, bez ohledu, stojí-li za to či nic; přitom se již samo rozumí, že špatné zboží, mohou-li, také rádi za dobré prodávají. Ruští kupcové dokonce to neznají, co se v obchodu poctivostí nazývá, obchod jest u nich, jako u všech východních národů, vojna bez krveprolití, kdo s koho, ten toho; ošiditi u nich jen znamená býti chytřejším a nikoli za nedovolenou věc se nemá, nýbrž ke cti slouží.[12] Ano, je to tak, kupci jsou chytří
a ten, kdo je ošizen je pouze nezkušený. Ruští obchodníci se tím nijak netají, ba právě naopak, chlubí se tím, na rozdíl od Němců, kteří o sobě prohlašují, jak jsou poctiví.
Hlavním centrem ruského kupéčestva je Moskva. Jedna část je zcela zaplněna jen
a pouze obchody. Najdeme tu i, jak je u pravých Rusů zvykem, pomník padlých vlastenců. Složení obchůdků je vskutku pestré, je možné zde najít obuv, oděvy, látky, papír či potraviny nebo obrazy na jednom místě. A všude se setkáme se šizením, prostě to k nim patří, a tak se na ně snad člověk ani nemůže zlobit, protože to dělají tak skvěle, že jste jimi a jejich zdvořilostí zcela uneseni. Je velice důležité rozlišovat od sebe tzv. zbytečný obchod
a potřebný obchod. Zbytečným obchodem chápeme takový, který se týká nepotřebných luxusních věcí z ciziny a je zcela v kompetenci cizozemců, i když se k němu už přidávají někteří Rusové, obzvláště v Petrohradu. Zato potřebným obchodem chápeme: vyměňování domácích výrobků a plodů jednotlivých krajin velikánské ruské říše mezi sebou, který ovšem při takové rozmanitosti krajin a jejich plodů i výrobků předůležitý jest. A právě tento obchod jest a byl vždycky v rukou domácích kupců, a starodávnost jeho i dobrá zřízenost dokazují nám patrně, že Rusové nikoli na německý rozum čekati nemuseli. [13] Tato autorova poslední slova jsou do jisté míry velice zvláštní, protože to, co se dozvídáme v knize E. Chalupného,
je zcela odlišné. Havlíček to napsal poté, co už pozbyl myšlenek o ideálním Rusku. V musejních rukopisech jeho čteme v náčrtku jakéhosi dopisu z 13. listopadu 1843: " Při obědě jsem (jak obyčejně) zastával Němce proti Rusům, poněvadž velmi všetečně se jim posmívají a je tupí, ačkoli ani slovo odjinud neznají než do Němců. Čím déle zde budu, tím více se očistím od všeliké surové nenávisti k německému národu."[14]
Vinou cara Petra Velikého se kupecký stav dostal hluboko pod úroveň šlechty a ztratil, stejně jako ostatní stavy, kromě šlechty, všechna práva. Právě totiž šlechta byla ta, co se nezdráhala vzdát národnosti a převzít zvyky cizozemců. Kupci toto razantně odmítli, a proto byli Petrem zbaveni všech výhod. A tak se stav kupecký stal vzorem pro nižší třídy volných obyvatel měst, řemeslníků a mužiků, kteří věřili, že se jednou dopracují k pohodlnému
a šťastnému životu. Oceňovali na nich to, jak pěkně se k nim chovají a jejich národní hrdost.
Za velice výstižný a zcela pravdivý se dá považovat poslední odstavec této kapitoly, ve kterém autor píše: A tak se tedy rozlučme s ruským kupéčestvem ne bez mravného naučení, totiž že člověk a národ, když sám sebe si váží, u jiných vážností požívá, a naopak bažením po cizotě v posměch upadá. I u nás posavad všechno baží po němčině, ona jest ten generál, kterého si pošetilí našinci zvou, aby jim dodal nádhernosti.[15] Opět se setkáváme s nešťastnou situací v Čechách, kterou tato poslední citace dokonale vystihuje.
Závěr
Život Karla Havlíčka Borovského je spjat s Ruskem. Je to právě ruský stát, který byl pro Havlíčka ideálním vzorem pro Čechy. Při příjezdu do Ruska, coby jednadvacetiletý mladík, byl ohromen. Postupem času však pomalu začíná objevovat i záporné stránky říše. V Obrazech z Rus nám podává dokonalý výklad většiny toho, co v Rusku zažil, viděl, co ho ohromilo a co ho naopak zklamalo. Díky Havlíčkovým dokonalým popisům prostředí a lidských charakterů jsem si utvořila živý obrázek o tom, jak to tam doopravdy vypadalo a jaké poměry tam zhruba panovaly.


[1] HAVLÍČEK, Karel. Obrazy z Rus.1.vydání. Havlíčkův Brod: Jiří Chvojka, 1948. s. 11.
[2] FORMÁNEK, M., PROCHÁZKA, V. Myšlenkový odkaz Karla Havlíčka Borovského. 1. vydání. Praha: Stát. nakl. politické literatury, 1961. s. 23.
[3] HAVLÍČEK, Karel. Obrazy z Rus.1.vydání. Havlíčkův Brod: Jiří Chvojka, 1948. s.16.
[4] CHALUPNÝ, E. Havlíček - prostředí, osobnost a dílo. Praha: Melantrich, 1929. s. 193.
[5] HAVLÍČEK, Karel. Obrazy z Rus.1.vydání. Havlíčkův Brod: Jiří Chvojka, 1948. s.26.
[6] HAVLÍČEK, Karel. Obrazy z Rus.1.vydání. Havlíčkův Brod: Jiří Chvojka, 1948. s.28.
[7] Tamtéž. s.31.
[8] HAVLÍČEK, Karel. Obrazy z Rus.1.vydání. Havlíčkův Brod: Jiří Chvojka, 1948. s.35-36.
[9] PROCHÁZKA, Václav. Karel Havlíček Borovský. Praha: Svobodné slovo, 1961. s. 86-87.
[10] PROCHÁZKA, Václav. Karel Havlíček Borovský. Praha: Svobodné slovo, 1961. s. 87.
[11] HAVLÍČEK, Karel. Obrazy z Rus.1.vydání. Havlíčkův Brod: Jiří Chvojka, 1948. s.72.
[12] HAVLÍČEK, Karel. Obrazy z Rus.1.vydání. Havlíčkův Brod: Jiří Chvojka, 1948. s.83.
[13] Tamtéž, s.89.
[14] CHALUPNÝ, E. Havlíček - prostředí, osobnost a dílo. Praha: Melantrich, 1929. s.103.
[15] HAVLÍČEK, Karel. Obrazy z Rus.1.vydání. Havlíčkův Brod: Jiří Chvojka, 1948. s.94.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 BenyL BenyL | E-mail | 16. ledna 2017 v 22:41 | Reagovat

I found this page on 16th place in google's search results. You need some search engine optimization. Many webmasters think that seo is dead in 2017, but it's not true. There is sneaky method to reach google's top 5 that not many people know. Just search for:  pandatsor's tools

2 Smithk277 Smithk277 | E-mail | Web | 1. února 2017 v 10:42 | Reagovat

This is really attentiongrabbing, You're a very professional blogger. I have joined your rss feed and sit up for in search of extra of your fantastic post. Also, I have shared your site in my social networks! akaedgagfcbddegf

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama