Cizozemci v Rusích

4. ledna 2010 v 18:20 | peta |  Seminární práce
Úvod
Práce s názvem Cizozemci v Rusích od Karla Havlíčka Borovského je součástí knihy Obrazy z Rus. Kniha, ze které jsem čerpala byla vydána v roce 1948 a je rozdělena celkem do čtyřech oddílů. První oddíl obsahuje kapitolku První zkouška z československého jazyka v Moskvě a zavádí nás do moskevské vysoké školy, kde byl Havlíček součástí zkušební komise při zkoušce z češtiny. V druhém oddílu nalezneme již delší kapitoly, a to: Svátek pravoslavnosti, Gulaňje a Kupéčestvo, ve kterých nás autor seznamuje s ruským náboženstvím, národními oslavami a tradicemi a se zvyky a charakteristikou kupců. Třetí oddíl obsahuje samostatnou práci Cizozemci v Rusích, tu jsem si pro její obsáhlost a množství autorových myšlenek zvolila jako téma této seminární práce. Poslední, čtvrtý oddíl je tvořen dvěma fragmenty děl Perekladnaja a Izvoštík, doslovem od Miloslava Novotného a edičními poznámkami.
Cizozemci v Rusích
Na začátek je nutno říci, že Karel Havlíček Borovský odjel do Ruska ve svých jednadvaceti letech. Pobyl zde zhruba tři roky. V této práci nás seznamuje s vlivem cizinců na ruskou říši, s náklonností samotného cara k cizozemcům. Tímto tématem se v kapitole Cizozemci v Rusích autor podrobně zaobírá a seznamuje nás ním.
Hned v úvodu práce seznamuje autor čtenáře s tím, jak by se dala vyložit slova jako cizozemec a národ. Dalo by se dokonce říci, že Havlíček zde uvažuje o významech těchto pojmů. Cizozemcem chápe takového člověka, který nepřísluší k danému národu. Ale zároveň si pokládá otázku, který je náš národ? Havlíček zde národ definuje takto: Národem sluje v nejčistším a nejideálnějším smyslu veliký počet lidského plemene, jenž stejného původu jsa, svým zvláštním jazykem mluví, zvláštní obec (stát) tvoří, zvláštní své náboženství vyznává a zvláštními vlastnostmi a obyčeji od jiných patrně se rozeznává.[1] Dále poukazuje na to, že skoro každý národ dříve splňoval tuto definici, ale postupem času se jednotlivé složky z národa vytratily. Na jejich místo se pak dostaly složky cizích národů, především tak, že slabší národy se nechají ovlivnit těmi mocnějšími.
Jako příklad bychom mohli uvést naši českou zemi, která v té době byla pod vládou Habsburků a německého jazyka. Vezmeme-li v úvahu Havlíčkovu definici národa ve vztahu k Čechům, pak by se dalo říci, jak píše Václav Procházka ve své knize, že: Základními rysy jsou především předpoklad velkého množství lidí, společný jazyk, ale také společné území, kterýžto požadavek jest vysloven v tom, že musí tvořit "zvláštní" obec, stát. Zcela zřejmý je i požadavek společného, řekli bychom našimi slovy "psychického" založení, totiž společné kultury, nebo - jak Havlíček říká - "zvláštní vlastnosti a obyčeje". Nám však nejde o přesnost definice, ale o to, všimnouti si, jak Havlíček na počátku vzniku a vývoje moderních národů dovedl správně vyzvednout základní charakteristické rysy a tím nejen vysvětlit, ale také zdůvodnit zákonitost a oprávněnost národního osamostatnění a osvobození nejen od jha utlačitelských národů - Němců a Maďarů, ale i z nereálného hlásání myšlenky spojení slovanských národů v národ jediný. (kurzíva V.P.)[2] Uvědomme si, že Havlíček byl v mládí zastánce všeslovanské vzájemnosti. Později to už vidí jinak.
Dále poukazuje na skutečnost, že obyvatelé různých států vyznávají stejné náboženství, a naopak, že v jenom státu se vyskytují rozdílné víry. Ti, co mluví stejnou řečí jsou roztroušeni v různých státech, a v jednom státu nalezneme mnoho různých jazyků. Pak je tedy velice obtížné přesně definovat, co je národ? Havlíček nalézá řešení otázky v tom, že za národ bude považovat ty, kteří mluví stejným jazykem. Vždyť právě jazyk je nepřirozenější známkou národnosti. Jako příklad uvádí, že hlavní představitelé obecní správy mluvili stejným jazykem, protože jinak by se přeci nemohli vůbec domluvit. Teprve až se zavedením poddanství se ve vedení obcí objevují lidé mluvící rozdílnou řečí. Neboť poroučeti se může
i bez slov, třeba bičem, ale raditi jenom a pouze řečí.[3]
Vezmeme-li v úvahu Čechy a český národ a zejména český jazyk, který je v této době potlačen, dozvídáme se názor Havlíčka na tuto situaci v knize Myšlenkový odkaz Karla Havlíčka Borovského: Český národ chápe Havlíček v duchu tehdejší tradice velmi široce. V tom se nijak neliší od starší jungmannovské generace a také od Kollára, který ve jménu jazykové jednoty, jazyka a literatury viděl v Češích, Moravanech, Slezanech a Slovácích jediný slovanský kmen. Havlíček v duchu tohoto pojetí, ovšem s patřičnými změnami, které sám do celého pojetí problematiky národa vnesl, poukazuje na potřebu tuto jednotu plně zachovat a dále ji upevnit proti všem pokusům, které by jí mohli ohrozit.[4]
Další důležitou autorovou myšlenkou v díle je působení evropských cizinců na ruský národ. Zvláště se zaměřuje na vliv Tatarů, od jejichž příchodu je v Rusku poddanství. Historie se ale změnila, a dnes jsou Tataři pod vládou Rusů a jsou nuceni poslouchat narážky na svoji dávnou moc.Bohužel otroctví zavedené právě Tatary trvá až do dnes.
Dříve byli cizinci u Rusů vítáni. Ruské obyvatelstvo se naučilo mnohému užitečnému právě od cizozemců. Nesmíme si však myslet, že předtím byli Rusové nevzdělaní a divocí, jak je líčí někteří němečtí spisovatelé ve svých dílech.
Velké a zásadní změny v národním životě ruských obyvatel se začaly objevovat za vlády cara Petra Velikého, za kterého do země začalo proudit mnoho cizinců ze západní Evropy, především z Německa. Vznikla tak utkvělá představa, která je hojně podněcována německými spisovateli, že právě od této doby se vlivem Němců začalo se vzděláváním. Autor zde ale toto odmítá, a poukazuje na to, že kdo skutečně někdy Rusko navštívil, tak sám ví,
jak to vypadá v ruských zemích ve srovnání s Běloruskem čí Vitěbskem.
Střediskem veškeré kultury a vzdělanosti je město Moskva. Odtud se vše rozšiřuje dál a čím víc od Moskvy se nacházíme, tím víc pozorujeme slábnutí tohoto vlivu. Moskevská kultura, mezi kterou autor zařazuje např. stavbu domů, orbu, chov dobytka, domácí hospodářství, má natolik pravý ruský ráz, zcela původní, že je vyloučeno, aby ji do Ruska teprve Němci nebo jiní cizinci přinesli. Autor argumentuje tím, že: Za čas dlouhé isolace
a nespojenosti se vší ostatní Evropou, v jaké byla z většího dílu moskevská říše skrze mnohá století, musel se tam nevyhnutelně vyvinout zvláštní, jinde neznámý a od ostatních se různící život národní, který pak kvapný Petr V., nevím proč, násilně vykořeniti a na místo něho jiný všeevpropský a nejvíce německý zavésti usiloval.[5]
Havlíček zde upozorňuje na fakt, že Petr Veliký trpěl nenávistí ke všemu, co bylo ruské. Upřednostňoval vše německé, a snad právě proto odjel z Moskvy a založil si nové město. Město, které bylo plné cizinců, se kterými se Petr přátelil. Toto město nazval Petrsburk. Své poddané nutil k tomu, aby převzali nejen cizí kroje, ale i cizí zvyky, by dokonce zkomolil i národní ruský jazyk když do něj přidával množství německých slov.
O Havlíčkově postoji k tomuto dění se můžeme dočíst v knize E. Chalupného: Havlíček - prostředí, osobnost a dílo, ve které autor srovnává postoje Mickiewicze a Havlíčka, toto: Mickiewicz i Havlíček stejně jsou dojati mohutností Ruska, stejně milují ruský lid (jakkoli jádro jeho, rolníky, důkladně nepoznal žádný z nich) a nenávidí carskou despocii; stejně nevlídně se dívají na Petra Velikého a jeho překotné úsilí, převléknout Rusko v oděv civilisace západní […].[6]
Není možné, aby ruský vzdělaný člověk neuměl alespoň jeden cizí jazyk. Většinou mluví i více jazyky, německy, anglicky a francouzsky. Vždyť právě němčina a francouzština jsou jazyky, které se vyučují ve školách. Jak sám Havlíček píše, něco jiného je učit se cizí jazyk ve škole, a něco jiného je ho umět. Ale vzhledem k tomu, že v Rusku žije mnoho Němců i Francouzů, nemají s tímto Rusové potíže. Na rozdíl od němčiny je francouzština vážený jazyk. Mluví se jí především mezi šlechtou a honorací. Německý jazyk už v takové vážnosti není, protože je daleko více rozšířen i mezi úředníky, řemeslníky a obchodníky.
Jako učitelé cizích jazyků na gymnáziích a vysokých školách působili většinou cizinci. Postupně se ale vláda starala o to, aby tato místa byla obsazena domácími učiteli. Dříve ovšem byly ruské profesury pro německé profesory zlaté stolice, na kterých několik let poseděvše, s plnými měšci domů se navraceli, zanechávajíce studenty v takovém stavu,
jak jim odevzdáni byli.[7]
I ve státních službách se vyskytují cizozemci, většinou Němci. Zejména u policie jich je velký počet. Nepoctivost a náklonnost k úplatkům je u policie věcí veřejnou. Platí to
i o úřednících, kteří na ruských úřadech nastolili nevídané pedantství a šosáctví maloměstské. Velkou módou je v Rusu mít za domácího sluhu, obzvláště za komorníka či sekretáře, z ciziny. Jsou velice dobře placeni, protože je pro vyšší společnost žádoucí, aby nejen oni,
ale i jejich služebnictvo mluvili cizí řečí.
Nesmíme zapomenout na obchody, mezi cizozemskými a ruskými krámy je jakási hranice, každý je zcela jiný. Pro honoraci je nepřípustné, aby vstoupila do obyčejného ruského obchodu. Oni nakupují jen v honosných cizozemských obchodech. Dále se setkáme s autorovou kritikou knihkupectví patřících cizincům. Převládají v nich německé
a francouzské knihy. Havlíček se pozastavuje nad tím, jak je možné, dovolit cizincům vydávat knihy, které kdyby vydal, by byly okamžitě zakázány. Především to jsou hanebné francouzské romány, kvůli kterým se ruská mládež učí francouzsky jen proto, aby si mohla číst tyto nemravné knihy.
S největším počtem různých národů se setkáme v Rusku. Jak už bylo řečeno nejpočetnější zastoupení zde mají Němci a Francouzi. Němci ale sebe sami za Ruse nepovažují, utvářejí si proto jakýsi stát ve státě. Ruské úřady se dokonce snažili těmto "státům" zamezit, ale marně. Na druhou stranu Francouzi jsou u ruského obyvatelstva celkem oblíbení. Možná proto, že svou povahou a národních charakterem jsou Rusům bližší než Němci. I ruský jazyk se mnohem lépe naučí.
Dalšími cizinci v ruské říši jsou Angličané. Angličané ze všech jsou nejvážnější, veliká jejich hrdost nedovoluje jim obyčejně snížiti se k podlostem, jakých se ostatní často dopouštějí. Také co kupci, technikové a řemeslníci obyčejně věcem svým důkladněji rozumějí a řádně je vedou.[8]
Také Poláci se v Rusku velmi často vyskytují. Zejména pod vidinou velkého výdělku v císařských službách. I když se Poláci s Rusi nemají v lásce, přesto zde žijí. To,že mezi nimi panuje zášť je způsobeno tím, že v západním Rusku, které bylo dříve součástí Polska, se vede spor mezi ruskou vládou a polskou šlechtou žijící na tomto území. Rusové, kteří bydlí v této oblasti nenávidí Poláky za to, jak je v době jejich vlády utiskovali. Za to Poláci sympatizují s ruským obyvatelstvem především pro jejich náboženství. Sám Havlíček si myslí, že v této končině stejně jednou zvítězí ruský jazyk nad polštinou.
Rovněž Vlaši přicházejí do ruské říše. Z dřívějška se zde především coby kupci udrželi a dodnes najdeme ulice, kde je možné zaslechnout vlaský jazyk a nalézt také nápisy tímto jazykem psané. Dokonce jeden Vlach byl tak ohromen tím, jak velice vlídně byl v Rusku přijat, že dokonce napsal báseň, kterou později v Rusku vydal. Kniha byla rozdávána zadarmo.
Závěrem autor říká, že ve snaze seznámit nás s poměry v Rusku nešetřil kritikou ani cizozemce, ani samotné Rusi. Jako útěchu nad velkým množstvím cizinců zde říká, že každé zlé, tedy i nával cizinců, mnohé dobré následky má.[9]
Závěr
V této Havlíčkově práci je velice dobře vidět jeho talent na to, jak nejlépe vykreslit určitou situaci. Zde je to postavení cizinců v Rusku, jejich složení a vztah ruských obyvatel k cizozemcům. Podle mého názoru je to vše vystiženo tak, že si snad každý dovede utvořit obrázek o tom, jak to v dané době v Rusku vypadalo.


[1] HAVLÍČEK, Karel. Obrazy z Rus.1.vydání. Havlíčkův Brod: Jiří Chvojka, 1948. s.97.
[2] PROCHÁZKA, Václav. Karel Havlíček Borovský. Praha: Svobodné slovo, 1961. s.81.
[3] HAVLÍČEK, Karel. Obrazy z Rus.1.vydání. Havlíčkův Brod: Jiří Chvojka, 1948. s.99.
[4] FORMÁNEK, M., PROCHÁZKA, V. Myšlenkový odkaz Karla Havlíčka Borovského. 1. vydání. Praha: Stát. nakl. politické literatury, 1961. s.37.
[5] HAVLÍČEK, Karel. Obrazy z Rus.1.vydání. Havlíčkův Brod: Jiří Chvojka, 1948. s.105.
[6] CHALUPNÝ, E. Havlíček - prostředí, osobnost a dílo. Praha: Melantrich, 1929. s.260.
[7] HAVLÍČEK, Karel. Obrazy z Rus.1.vydání. Havlíčkův Brod: Jiří Chvojka, 1948. s.121.
[8] Tamtéž.s.135.
[9] Tamtéž.s.137.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama