Leden 2010


Král Lávra (ukázka)

4. ledna 2010 v 19:42 | peta |  Ukázky z děl
Král Lávra (ukázka)
Byltě jednou jeden
starý dobrý král,
ale je to dávno,
taky od Čech dál,
troje moře, devatery hory
dělí kraj ten od české komory,
kde on panoval.
Bylť král irský Lávra,
povím zkrátka vám,
a já o tom králi
pěknou píseň znám:
nalej, stará, čerstvého do číše
a vy, kluci, poslouchejte tiše,
já ji zazpívám.
Posud krále Lávru
chválí irský lid,
nebyl ani tyran,
nebyl taky žid,
nenabíjel cizím svoji kasu,
rekrutýrkou nesužoval chasu,
nedal chudé dřít.
Jenom jednu slabost
ten král dobrý měl,
že jest na holiče
tuze zanevřel,
dal se holit jenom jednou v roce,
dlouhé vlasy po krku široce
nosil jak roj včel.
Horší ještě bylo:
vždy na letnice,
jak očistil holič
královské líce,
čekala jej podivná odplata,
nic na stříbře, ale skrze kata,
to šibenice!
Divili se lidé,
mrzela je dost
na tom dobrém králi
tato ukrutnost;
však co král chce, zdrávoť pro poddané,
tak po letech zvykli si Irčané
na tu podivnost.
Jenom holičové,
zvyknout nemohli,
na šibenici je
špatné pohodlí,
než co dělat? Nic jim nezbývalo,
leda trpět, neb jich bylo málo
na rebelii.
Každý rok, když táhlo
již na letnice,
sebral se bradýřský
cech do radnice:
tam chudáci smutně los metali,
komu padne holit bradu králi
a - šibenice.
Padl los, ach, padl:
letos Kukulín
bude holit krále,
staré vdovy syn;
jak to stará vdova uslyšela,
omdlévala ustrašená celá:
"Ach, můj Kukulín!"
Již posloužil králi,
již ho vede kat,
ukrutnou odměnu
za tu službu brát:
tu se matka skrze zástup tlačí,
spěchá, co jí staré síly stačí,
zaň orodovat.
"Králi, pane králi,
syn můj jedinej,
pro Boha tě prosím,
slitování měj!
Co si počnu, já ubohá vdova,
raděj sama umřít jsem hotova,
jen mi syna dej!
Králi, milostpane,
máš to lidský cit?
Nevinného hocha
katem utratit?
Muž můj padnul v službě tvého dvoru
a ty chceš mou jedinou podporu
hanebně mi vzít? -
Jestliže ty, králi,
dobré srdce máš,
jistě každoročně
jednou blázníváš:
pro nic za nic, pro královské vousy
kat člověka bez viny zardousí,
to jsi otec náš?" -
Král se na ty řeči
velmi zastyděl,
ale ještě více
slitování měl,
nezlobil se, zdychnul jen hluboko,
dobré srdce tisklo slzu v oko,
zastavit velel.
Všem se kázal vzdálit,
jen sám Kukulín
povolán ku králi,
bledý jako stín;
král tu sedí, na klíně korunu:
"Přistup, synku, blíže sem ke trůnu
i pod baldachýn.
Přísahej, že smlčíš
na věčné časy,
co jsi na mé hlavě
viděl pod vlasy,
pak tobě neublíží v ničem
a ty budeš mým dvorním holičem
po všechny časy."
Rád přísahal mladík
a byl propuštěn
zvěstovati matce,
jak jest povýšen;
pak holíval obden králi líce
a již žádný holič na letnice
nebýval věšen.

Tyrolské elegie (ukázka)

4. ledna 2010 v 19:41 | peta |  Ukázky z děl
Tyrolské elegie (ukázka)
1
Sviť, měsíčku, polehoučku
skrz ten hustý mrak,
jakpak se ti Brixen líbí? -
Neškareď se tak!
Nepospíchej, pozastav se,
nechoď ještě spat:
abych s tebou jen chvilinku mohl
diškutýrovat.
Nejsem zdejší, můj měsíčku,
toť znáš podle křiku:
neutíkej, nejsem treu und bieder,
jsem zde jen ve cviku.
2
Jsemť já z kraje muzikantů,
na pozoun jsem hrál,
a ten pořád ty vídeňské pány
ze sna burcoval.
By se po svých těžkých prácech
hodně vyspali,
jednou v noci kočár policajtů
pro mne poslali.
Dvě hodiny po půlnoci -
když na třetí šlo,
tu mi dával žandarm u postele
šťastné dobrýtro.
Se žandarmem slavný ouřad
celý v parádě,
pupek kordem pevně obvázaný,
zlato na krágle.
"Vstávají, pane redaktor,
nelekají se,
jdeme v noci, nejsme však zloději,
jenom komise.
Od všech z Vídně pozdravení,
pan Bach je líbá,
jsou-li prej zdráv, a tuhleto psaní
po nás posílá." -
Já jsem i na lačný život
vždycky zdvořilý:
"Odpusť, slavná císařská komise,
že jsem v košili!"
Ale Džok, můj černý buldog,
ten je grobián,
na habeas corpus tuze zvyklý -
on je Angličan.
Málem by byl chlap přestoupil
jeden paragraf,
již na slavný ouřad zpod postele
uďál: Vrr! Haf! Haf!
Hodil jsem mu tam pod postel
říšský zákoník,
dobře že jsem měl ten moudrý nápad,
již ani nekvík.

Epigramy

4. ledna 2010 v 19:40 | peta |  Ukázky z děl
Epigramy
Zle, matičko, zle!
Poctivému hrozí jenom hlad,
zloději zas jenom šibenice;
český literát má trampot více,
jemu hrozí hlad i šibenice.
Demokratický
Nechoď, Vašku, s pány na led:
mnohý příklad máme,
že pán sklouzne, a sedlák si
za něj nohu zláme.
Proč pak mají mnišské cechy
na kloboucích velké střechy,
jako préses Antonín? -
Rádi mají v mozku stín.
Verba docent, exempla trahunt
"Co sám nechceš, nečiň jinému!"
žáku pravil kantor kdesi,
třepaje ho za pačesy.
Geografický
Nechlubte se, vlastenci,
není to věc řádná
že neteče odjinud
do Čech voda žádná.
Točíme-li se sudu
nedolévajíce,
zůstanou nám na spodu
brzy jen kvasnice.
Nechlubte se, nechlubte,
špatná je to sláva,
že vytéká do Němec
všechna česká šťáva.
Evangelium sophisticum
Atheistou buď! Toť víra jistá:
Pán Bůh sám je první atheista.
Ruská konstituce
Odjakživa dovoluje
ruský car velmožům,
míti třeba tisíc duší,
jenom žádný rozum.
Z historie literatury české
Českých knížek hubitelé lítí:
plesnivina, moli, Jezoviti.
Talenty
Pavlu hůř a Petru líp;
ticho, závist, ticho!
kacířům dal Pánbůh vtip,
.... břicho.
Versus memoriales
Chceš-li v strachu, v nepokoji žít,
musíš k tomu vtip a rozum mít;
chceš-li dodělat se vezdejšího chleba,
bývej hloupým, kde je toho třeba.
Nedostatečnost
Dokazují kněží z plných plic,
že náš rozum po tom rajském ovoci
za moc nestojí bez boží pomoci. -
Věřím, páni! věřím ještě víc -
že váš rozum s tou boží pomocí
nestojí za nic.
Etymologický
Odkud vzalo - zkouším žáky -
jméno Rakous počátek? -
"Od raků, neb oni taky
chodí pořád nazpátek."
Obrácený svět
České slovesnosti osud pouta kuje:
censura ji tiskne, tiskař censuruje.
Česká modlitba
Svatý Jene z Nepomuku!
drž nad námi svoji ruku,
ať nám Bůh dá co dal Tobě:
by náš jazyk neshnil v hrobě.
Preparanda
Vejklady kantora Doubravy
snadno chápe hned
každý žák, i třebas bez hlavy,
má-li jenom hřbet.

Křest sv. Vladimíra

4. ledna 2010 v 19:39 | peta |  Ukázky z děl
Křest svatého Vladimíra (ukázka)
Bože, kýž jsem policajtem,
to je vyražení,
koho chce, toho si chytne
a dá do vězení.
Každý si ho musí vážit;
kdo naň zaškaredí,
pro urážku policajta
ve štokhauzu sedí.
Ctěte, hoši, policajty!
Ouvej, jak to bolí!
Stát vyplácí krejčím metlou,
ale ševcům holí.
Slyšte, lidi, pro výstrahu
mé smutné zpívání,
že se proti policajtům
sám bůh neubrání.
Už ho vedou svázaného,
všechno ve mně hrká!
Dva ho táhnou za ramena,
jeden vzadu strká.
"Jenom mne po humnech veďte,
však já s vámi pudu,
nedělejte mi ve městě
veřejnou ostudu!"
Ale na humnech u strouhy
paní Perunice
zapírala Peruňátku
něco na sukničce.
Jak poznala svého pána,
hned se s hrozným křikem
na pochopy obořila
mokrým lavičníkem.
Ale Perun, dobrotisko,
sám ji napomíná:
"Schovej, ženo, meč do pochvy,
přišla má hodina!"

Tyrolské elegie

4. ledna 2010 v 19:22 | peta |  Nejznámější díla
Tyrolské elegie
Toto dílo začíná rozmluvou samotného autora s měsíčkem na nebi, který byl ve vězení jeho jediným přítelem. V celém díle je popsána cesta Karla Havlíčka Borovského k soudu v Brixenu. V noci k autorovi přišla policie a odvedla ho od jeho ženy a malé dcery, se kterými se manžel a otec nejprve rozloučil. Cestou do Brixenu se jim splašili koně a všichni policajti vyskákali z vozu. Zůstal tam Karel sám, tudíž můžeme říci, že sám sebe kus cesty vezl do vyhnanství. V cíli pak čekal na "polámané" policisty, než se dobelhají pěšky. Po soudu v Brixenu je uvězněn.

Křest svatého Vladimíra

4. ledna 2010 v 19:21 | peta |  Nejznámější díla
Křest svatého Vladimíra
Křest svatého Vladimíra je břitká satira. Skladba není dokončena. Car Vladimír poslal posla k Perunovi se vzkazem, aby na carův svátek spustil hromobití místo kanonády: škoda prý prachu a hromobití vydá víc. Perun však nechce poslechnout; prý car málo platí a ještě by chtěl ve svátek pozdvižení? Car dal Peruna uvěznit. Perun má být souzen, ale občanské soudy nemohou nalézt na pánaboha paragraf. Je tedy odsouzen vojenským soudem; podle rozsudku by měl být Perun oběšen, ale protože jde o pánaboha, je mu z milosti trest změněn: má být vláčen spřežením koní po ulicích města a pak utopen v Dněstru. Car však poznal brzy, jak chybil. Lidé se přestali bát, hřešili, neplatili daně, nechodili do kostela a kněžím se dařilo čím dál tím hůř. Proto se sešli u cara a žádali o nového pánaboha. Je vypsán konkurz na nového Boha. Všechny církve se konkurzu účastní a sebe sami vychvalují. Jezuité se vypraví do Ruska se zvláštním maršem, kterým skladba končí. V tomto díle se opět jedná o kritiku politického systému v Rusku. Borovský používá vulgarismy. Opovrhuje lidmi, kteří pochlebují vrchnosti.

Král Lávra

4. ledna 2010 v 19:19 | peta |  Nejznámější díla
Král Lávra
Základem této satirické básně je známé vypravování o Midových uších. V Irsku vládl král Lávra. Byl to panovník dobrý a lid jej miloval. Král se dával holit jen jednou do roka a pak dal holiče oběsit. Mezi holiči se vždy metal los, kdo má krále holit. Jednou padl los na Kukulína. Kukulín krále oholil, ale pak byl ušetřen kruté odměny za službu králi. Král se totiž ustrnul nad chudou Kukulínovou matkou, ale Kukulín musel přísahat, že nikomu neprozradí, co viděl, když krále holil. Král měl totiž dlouhé oslí uši. Tak se stal Kukulín dvorním královým holičem a od té doby přestal mezi holiči strach, na koho z nich padne los, aby krále oholil. Ale Kukulína trápilo tajemství, že se z toho až roznemohl. Starý poustevník mu poradil, že se mu uleví, jestliže tajemství našeptá do vrby. Kukulín učinil podle jeho rady a uzdravil se. Král pořádal bál a pozval na něj hudbu z Čech. Cestou basista Červíček ztratil kolíček od basy. Právě šel vedle vrby, do které Kukulín našeptal tajemství, když ztrátu kolíčku zpozoroval. Vrátit se, to by zmeškal bál. Proto uřízl z vrby prut a udělal z něho kolík. Když pak na bále spustil, bručela basa lidským hlasem tak, jak to Kukulín do vrby našeptal: "Král Lávra má dlouhé oslí uši." Z toho vzniklo zděšení, král muzikanty vyhodil, ale bylo už pozdě něco udělat. Tajemství bylo venku, lid si brzy na oslí uši svého krále zvykl a Kukulín zůstal holičem ušatého krále dál. Borovský zde kritizuje všechny legendy o panovnících.

K.H. Borovský - život

4. ledna 2010 v 19:17 | peta |  Životopis
Karel Havlíček Borovský, též Havel, vlastním jménem Karel Havlíček, (31. října 1821 Borová u Přibyslavi - 29. července 1856 Praha) byl český básník a novinář. Je považován za zakladatele české žurnalistiky, satiry a literární kritiky. Literárně bývá řazen do realismu, politicky pak patří k tzv. 2. generaci národních buditelů.
Borovský je pouze přídomek, který je odvozen od místa narození. Bývá často zaměňován za příjmení- Borová, takto často podepisoval své články.
V dětství žil ve vesnici Borová na Vysočině. V devíti letech odešel na rok do Jihlavy, kde se učil němčině a také zde začal chápat národnostní rozdíly. Od roku 1833 studoval v Havlíčkově Brodě na gymnáziu (tehdy Německý Brod, dnes je zde muzeum se stálou expozicí věnovanou jeho životě).V roce 1838 gymnázium dokončil. Od roku 1838 studoval filosofii v Praze. Havlíček toužil po tom, aby mohl působit na výchovu českého lidu, vstoupil proto do kněžského semináře. Nelíbily se mu však poměry, které zde panovaly - kněžstvo bylo vychováno v konservatismu a také v duchu protinárodním. Na podzim 1841 proto seminář opustil a stal se až do konce života nekompromisním kritikem církve.
Nelíbilo se mu tehdejší rusofilství a v jeho názoru jej hlavně utvrdil pobyt v Moskvě, kde působil jako vychovatel u významného profesora. Kdy při tomto pobytu vychází jeho první tištěné dílo v příloze Pražských novin - Obrazy z Rus. Již roku 1844 se vrátil s přesvědčením, že slovanská vzájemnost je zcela nemožná.
Roku 1846 se stal redaktorem Pražských novin a jejich přílohy Česká včela. Roku 1848 byl nucen z Pražských novin, a založil vlastní - Národní noviny, které dosáhly velké popularity.
Podílel se na organizaci Všeslovanského sjezdu, navštívil Polsko a Chorvatsko, aby přesvědčil tamní spisovatele k účasti na sjezdu.
Roku 1848 byl zvolen poslancem do říšského sněmu a národního výboru. V národním výboru byl poměrně aktivní, ve Vídni však působil více jako novinář než jako poslanec. V tomto období (do vydání oktrojované ústavy v březnu 1849) byl příznivcem vlády a v Čechách byl obviňován, že se vládě zaprodal.
Od března 1849 vystupoval velmi radikálně proti vládě, a tak v červnu byly Národní noviny zakázány. Ministerstvo mu za příslib mírnosti povolilo další vydávání novin. V lednu 1850 byly tyto noviny spolu s přílohou Šotek (zde uveřejňoval své epigramy) zakázány. Poté založil ještě časopis Slovan, ale i ten byl roku 1851 nucen přestat vydávat.
V listopadu 1851 vyhrál soud, před kterým se zodpovídal za své články, přesto byl 16. prosince 1851 převezen do Brixenu, kde zůstal ve vyhnanství (konfinaci) až do roku 1855.
Propuštěn byl krátce před svou smrtí. Na pohřbu mu Božena Němcová údajně dala na rakev trnovou korunu jako symbol mučednictví.
Externí odkazy

Cizozemci v Rusích

4. ledna 2010 v 18:20 | peta |  Seminární práce
Úvod
Práce s názvem Cizozemci v Rusích od Karla Havlíčka Borovského je součástí knihy Obrazy z Rus. Kniha, ze které jsem čerpala byla vydána v roce 1948 a je rozdělena celkem do čtyřech oddílů. První oddíl obsahuje kapitolku První zkouška z československého jazyka v Moskvě a zavádí nás do moskevské vysoké školy, kde byl Havlíček součástí zkušební komise při zkoušce z češtiny. V druhém oddílu nalezneme již delší kapitoly, a to: Svátek pravoslavnosti, Gulaňje a Kupéčestvo, ve kterých nás autor seznamuje s ruským náboženstvím, národními oslavami a tradicemi a se zvyky a charakteristikou kupců. Třetí oddíl obsahuje samostatnou práci Cizozemci v Rusích, tu jsem si pro její obsáhlost a množství autorových myšlenek zvolila jako téma této seminární práce. Poslední, čtvrtý oddíl je tvořen dvěma fragmenty děl Perekladnaja a Izvoštík, doslovem od Miloslava Novotného a edičními poznámkami.
Cizozemci v Rusích
Na začátek je nutno říci, že Karel Havlíček Borovský odjel do Ruska ve svých jednadvaceti letech. Pobyl zde zhruba tři roky. V této práci nás seznamuje s vlivem cizinců na ruskou říši, s náklonností samotného cara k cizozemcům. Tímto tématem se v kapitole Cizozemci v Rusích autor podrobně zaobírá a seznamuje nás ním.
Hned v úvodu práce seznamuje autor čtenáře s tím, jak by se dala vyložit slova jako cizozemec a národ. Dalo by se dokonce říci, že Havlíček zde uvažuje o významech těchto pojmů. Cizozemcem chápe takového člověka, který nepřísluší k danému národu. Ale zároveň si pokládá otázku, který je náš národ? Havlíček zde národ definuje takto: Národem sluje v nejčistším a nejideálnějším smyslu veliký počet lidského plemene, jenž stejného původu jsa, svým zvláštním jazykem mluví, zvláštní obec (stát) tvoří, zvláštní své náboženství vyznává a zvláštními vlastnostmi a obyčeji od jiných patrně se rozeznává.[1] Dále poukazuje na to, že skoro každý národ dříve splňoval tuto definici, ale postupem času se jednotlivé složky z národa vytratily. Na jejich místo se pak dostaly složky cizích národů, především tak, že slabší národy se nechají ovlivnit těmi mocnějšími.
Jako příklad bychom mohli uvést naši českou zemi, která v té době byla pod vládou Habsburků a německého jazyka. Vezmeme-li v úvahu Havlíčkovu definici národa ve vztahu k Čechům, pak by se dalo říci, jak píše Václav Procházka ve své knize, že: Základními rysy jsou především předpoklad velkého množství lidí, společný jazyk, ale také společné území, kterýžto požadavek jest vysloven v tom, že musí tvořit "zvláštní" obec, stát. Zcela zřejmý je i požadavek společného, řekli bychom našimi slovy "psychického" založení, totiž společné kultury, nebo - jak Havlíček říká - "zvláštní vlastnosti a obyčeje". Nám však nejde o přesnost definice, ale o to, všimnouti si, jak Havlíček na počátku vzniku a vývoje moderních národů dovedl správně vyzvednout základní charakteristické rysy a tím nejen vysvětlit, ale také zdůvodnit zákonitost a oprávněnost národního osamostatnění a osvobození nejen od jha utlačitelských národů - Němců a Maďarů, ale i z nereálného hlásání myšlenky spojení slovanských národů v národ jediný. (kurzíva V.P.)[2] Uvědomme si, že Havlíček byl v mládí zastánce všeslovanské vzájemnosti. Později to už vidí jinak.
Dále poukazuje na skutečnost, že obyvatelé různých států vyznávají stejné náboženství, a naopak, že v jenom státu se vyskytují rozdílné víry. Ti, co mluví stejnou řečí jsou roztroušeni v různých státech, a v jednom státu nalezneme mnoho různých jazyků. Pak je tedy velice obtížné přesně definovat, co je národ? Havlíček nalézá řešení otázky v tom, že za národ bude považovat ty, kteří mluví stejným jazykem. Vždyť právě jazyk je nepřirozenější známkou národnosti. Jako příklad uvádí, že hlavní představitelé obecní správy mluvili stejným jazykem, protože jinak by se přeci nemohli vůbec domluvit. Teprve až se zavedením poddanství se ve vedení obcí objevují lidé mluvící rozdílnou řečí. Neboť poroučeti se může
i bez slov, třeba bičem, ale raditi jenom a pouze řečí.[3]
Vezmeme-li v úvahu Čechy a český národ a zejména český jazyk, který je v této době potlačen, dozvídáme se názor Havlíčka na tuto situaci v knize Myšlenkový odkaz Karla Havlíčka Borovského: Český národ chápe Havlíček v duchu tehdejší tradice velmi široce. V tom se nijak neliší od starší jungmannovské generace a také od Kollára, který ve jménu jazykové jednoty, jazyka a literatury viděl v Češích, Moravanech, Slezanech a Slovácích jediný slovanský kmen. Havlíček v duchu tohoto pojetí, ovšem s patřičnými změnami, které sám do celého pojetí problematiky národa vnesl, poukazuje na potřebu tuto jednotu plně zachovat a dále ji upevnit proti všem pokusům, které by jí mohli ohrozit.[4]
Další důležitou autorovou myšlenkou v díle je působení evropských cizinců na ruský národ. Zvláště se zaměřuje na vliv Tatarů, od jejichž příchodu je v Rusku poddanství. Historie se ale změnila, a dnes jsou Tataři pod vládou Rusů a jsou nuceni poslouchat narážky na svoji dávnou moc.Bohužel otroctví zavedené právě Tatary trvá až do dnes.
Dříve byli cizinci u Rusů vítáni. Ruské obyvatelstvo se naučilo mnohému užitečnému právě od cizozemců. Nesmíme si však myslet, že předtím byli Rusové nevzdělaní a divocí, jak je líčí někteří němečtí spisovatelé ve svých dílech.
Velké a zásadní změny v národním životě ruských obyvatel se začaly objevovat za vlády cara Petra Velikého, za kterého do země začalo proudit mnoho cizinců ze západní Evropy, především z Německa. Vznikla tak utkvělá představa, která je hojně podněcována německými spisovateli, že právě od této doby se vlivem Němců začalo se vzděláváním. Autor zde ale toto odmítá, a poukazuje na to, že kdo skutečně někdy Rusko navštívil, tak sám ví,
jak to vypadá v ruských zemích ve srovnání s Běloruskem čí Vitěbskem.
Střediskem veškeré kultury a vzdělanosti je město Moskva. Odtud se vše rozšiřuje dál a čím víc od Moskvy se nacházíme, tím víc pozorujeme slábnutí tohoto vlivu. Moskevská kultura, mezi kterou autor zařazuje např. stavbu domů, orbu, chov dobytka, domácí hospodářství, má natolik pravý ruský ráz, zcela původní, že je vyloučeno, aby ji do Ruska teprve Němci nebo jiní cizinci přinesli. Autor argumentuje tím, že: Za čas dlouhé isolace
a nespojenosti se vší ostatní Evropou, v jaké byla z většího dílu moskevská říše skrze mnohá století, musel se tam nevyhnutelně vyvinout zvláštní, jinde neznámý a od ostatních se různící život národní, který pak kvapný Petr V., nevím proč, násilně vykořeniti a na místo něho jiný všeevpropský a nejvíce německý zavésti usiloval.[5]
Havlíček zde upozorňuje na fakt, že Petr Veliký trpěl nenávistí ke všemu, co bylo ruské. Upřednostňoval vše německé, a snad právě proto odjel z Moskvy a založil si nové město. Město, které bylo plné cizinců, se kterými se Petr přátelil. Toto město nazval Petrsburk. Své poddané nutil k tomu, aby převzali nejen cizí kroje, ale i cizí zvyky, by dokonce zkomolil i národní ruský jazyk když do něj přidával množství německých slov.
O Havlíčkově postoji k tomuto dění se můžeme dočíst v knize E. Chalupného: Havlíček - prostředí, osobnost a dílo, ve které autor srovnává postoje Mickiewicze a Havlíčka, toto: Mickiewicz i Havlíček stejně jsou dojati mohutností Ruska, stejně milují ruský lid (jakkoli jádro jeho, rolníky, důkladně nepoznal žádný z nich) a nenávidí carskou despocii; stejně nevlídně se dívají na Petra Velikého a jeho překotné úsilí, převléknout Rusko v oděv civilisace západní […].[6]
Není možné, aby ruský vzdělaný člověk neuměl alespoň jeden cizí jazyk. Většinou mluví i více jazyky, německy, anglicky a francouzsky. Vždyť právě němčina a francouzština jsou jazyky, které se vyučují ve školách. Jak sám Havlíček píše, něco jiného je učit se cizí jazyk ve škole, a něco jiného je ho umět. Ale vzhledem k tomu, že v Rusku žije mnoho Němců i Francouzů, nemají s tímto Rusové potíže. Na rozdíl od němčiny je francouzština vážený jazyk. Mluví se jí především mezi šlechtou a honorací. Německý jazyk už v takové vážnosti není, protože je daleko více rozšířen i mezi úředníky, řemeslníky a obchodníky.
Jako učitelé cizích jazyků na gymnáziích a vysokých školách působili většinou cizinci. Postupně se ale vláda starala o to, aby tato místa byla obsazena domácími učiteli. Dříve ovšem byly ruské profesury pro německé profesory zlaté stolice, na kterých několik let poseděvše, s plnými měšci domů se navraceli, zanechávajíce studenty v takovém stavu,
jak jim odevzdáni byli.[7]
I ve státních službách se vyskytují cizozemci, většinou Němci. Zejména u policie jich je velký počet. Nepoctivost a náklonnost k úplatkům je u policie věcí veřejnou. Platí to
i o úřednících, kteří na ruských úřadech nastolili nevídané pedantství a šosáctví maloměstské. Velkou módou je v Rusu mít za domácího sluhu, obzvláště za komorníka či sekretáře, z ciziny. Jsou velice dobře placeni, protože je pro vyšší společnost žádoucí, aby nejen oni,
ale i jejich služebnictvo mluvili cizí řečí.
Nesmíme zapomenout na obchody, mezi cizozemskými a ruskými krámy je jakási hranice, každý je zcela jiný. Pro honoraci je nepřípustné, aby vstoupila do obyčejného ruského obchodu. Oni nakupují jen v honosných cizozemských obchodech. Dále se setkáme s autorovou kritikou knihkupectví patřících cizincům. Převládají v nich německé
a francouzské knihy. Havlíček se pozastavuje nad tím, jak je možné, dovolit cizincům vydávat knihy, které kdyby vydal, by byly okamžitě zakázány. Především to jsou hanebné francouzské romány, kvůli kterým se ruská mládež učí francouzsky jen proto, aby si mohla číst tyto nemravné knihy.
S největším počtem různých národů se setkáme v Rusku. Jak už bylo řečeno nejpočetnější zastoupení zde mají Němci a Francouzi. Němci ale sebe sami za Ruse nepovažují, utvářejí si proto jakýsi stát ve státě. Ruské úřady se dokonce snažili těmto "státům" zamezit, ale marně. Na druhou stranu Francouzi jsou u ruského obyvatelstva celkem oblíbení. Možná proto, že svou povahou a národních charakterem jsou Rusům bližší než Němci. I ruský jazyk se mnohem lépe naučí.
Dalšími cizinci v ruské říši jsou Angličané. Angličané ze všech jsou nejvážnější, veliká jejich hrdost nedovoluje jim obyčejně snížiti se k podlostem, jakých se ostatní často dopouštějí. Také co kupci, technikové a řemeslníci obyčejně věcem svým důkladněji rozumějí a řádně je vedou.[8]
Také Poláci se v Rusku velmi často vyskytují. Zejména pod vidinou velkého výdělku v císařských službách. I když se Poláci s Rusi nemají v lásce, přesto zde žijí. To,že mezi nimi panuje zášť je způsobeno tím, že v západním Rusku, které bylo dříve součástí Polska, se vede spor mezi ruskou vládou a polskou šlechtou žijící na tomto území. Rusové, kteří bydlí v této oblasti nenávidí Poláky za to, jak je v době jejich vlády utiskovali. Za to Poláci sympatizují s ruským obyvatelstvem především pro jejich náboženství. Sám Havlíček si myslí, že v této končině stejně jednou zvítězí ruský jazyk nad polštinou.
Rovněž Vlaši přicházejí do ruské říše. Z dřívějška se zde především coby kupci udrželi a dodnes najdeme ulice, kde je možné zaslechnout vlaský jazyk a nalézt také nápisy tímto jazykem psané. Dokonce jeden Vlach byl tak ohromen tím, jak velice vlídně byl v Rusku přijat, že dokonce napsal báseň, kterou později v Rusku vydal. Kniha byla rozdávána zadarmo.
Závěrem autor říká, že ve snaze seznámit nás s poměry v Rusku nešetřil kritikou ani cizozemce, ani samotné Rusi. Jako útěchu nad velkým množstvím cizinců zde říká, že každé zlé, tedy i nával cizinců, mnohé dobré následky má.[9]
Závěr
V této Havlíčkově práci je velice dobře vidět jeho talent na to, jak nejlépe vykreslit určitou situaci. Zde je to postavení cizinců v Rusku, jejich složení a vztah ruských obyvatel k cizozemcům. Podle mého názoru je to vše vystiženo tak, že si snad každý dovede utvořit obrázek o tom, jak to v dané době v Rusku vypadalo.


Obrazy z Rus

4. ledna 2010 v 18:17 | peta |  Seminární práce
Úvod - rozdělení knihy
V této seminární práci jsem se rozhodla zabývat dílem Karla Havlíčka Borovského s názvem Obrazy z Rus. Jak je všeobecně známo, Karel Havlíček odjel velmi mlád na doporučení P.J. Šafaříka do Ruska, kde se stal vychovatelem v jedné ruské rodině. Právě díky jeho pobytu v Rusku vzniklo i dílo Obrazy z Rus. Kniha je souborem publicistických próz,
ve kterých nás autor velice podrobně seznamuje s životem v Rusku, s národními tradicemi
a vším, co v této zemi viděl. Prózy byly nejprve vydávány po jedné v časopisech. Teprve později byly vydány souborně.
Kniha je rozdělena do čtyřech částí. V první části nalezneme krátkou úvahu s poutavým názvem První zkouška z československého jazyka v Moskvě. Druhou část tvoří už delší práce, které již svým názvem naznačují, že se v nich hovoří o typicky ruských tématech, jsou to kapitoly: Svátek pravoslavnosti, Gulaňje a Kupéčestvo. Třetí oddíl potom tvoří samostatná práce nazvaná Cizozemci v Rusích. Tuto kapitolu jsem se pro její obsáhlost v této seminární práci nezpracovala, protože by se o ní dala napsat samostatná práce, pro kterou jsem se také rozhodla. A nakonec oddíl čtvrtý Fragmenty, zde jsou uvedeny torza nedokončených Havlíčkových prací, jsou to: Perekladnaja a Izvoštík. Celá kniha je zakončena doslovem a vysvětlivkami, které napsal pan Miloslav Novotný.
První zkouška z československého jazyka v Moskvě
V této krátké úvaze zavádí Havlíček čtenáře do Moskvy, přesněji na vysokou školu, kde právě probíhají zkoušky ruských a polských studentů z češtiny. Nutno dodat, že Havlíček se zde, co by Čech objevuje jako člen zkušební komise. Je svědkem toho, jak mladí studenti ruské a polské národnosti, oblečeni v předepsané vojenské uniformě, skládají zkoušku z češtiny. Průběh zkoušky popisuje Havlíček takto: Na stole ležel: Slovanský zeměvid p. Šafaříkův, Rukop. králodvor., Erbenovy Nár. písně, Čelakovského Ohlas pís. čes. a rus., Jabloneckého básně, Hankovy písně, Rubeš. dekl., České besedy, Čelak. Slov. nár. pís.
a mnoho jiných českých knih. "Izvoltě atvěčať" (račte odpovídat)! pravil p. Boďanský jednomu Poláku a předložil mu (jako vůbec) první otázku ze starožitností, druhou z národopisu, na které se po rusku odpovídalo, a třetí byla čísti a na rusky přeložiti kteroukoli stránku z některé české knihy s gramatickými výklady. P. Boďanský sotva stačil křičet: "Prekrasno! Prevaschodno!" atd.[1]
Na druhé straně se zde Havlíček zamýšlí a zároveň se i ptá, jak je možné, že v jiných evropských zemích (např. Francie, Rusko) se na školách vyučuje českému jazyku a u nás v Čechách, kde je čeština naší mateřštinou se stále mluví německy? Upozorňuje na to, že zdali to takhle bude pokračovat, dočkáme se my Češi toho, že nás našemu jazyku budou za 100 let učit právě Francouzi či Rusové.
Havlíčka tento fakt musel velice pobuřovat a znepokojovat. Vždyť právě on byl přívržencem češtiny, jak se dozvídáme v knize Václava Procházky a Miloslava Formánka Myšlenkový odkaz K. Havlíčka Borovského, ve které píší: Prostředí, ve kterém Havlíček vyrůstal bylo ryze české. Mezi venkovským lidem nebylo pochopitelně ani řeči o tom, že by se mohlo mluviti jinak než jazykem otců, česky. Čeština se proto Havlíčkovi jevila jako nejpřirozenější věc pod sluncem. […] Navíc měl Havlíček ještě štěstí, že se u vikáře Brůžka mohl setkat i s českými novinami, knihami a vlasteneckým cítěním.[2]
Musíme si uvědomit, že v této době, době národního obrození byl český jazyk pro Čechy tabu. Čechy, jakožto součást Habsburské monarchie, měly jako oficiální jazyk němčinu. Česky se mluvilo pouze mezi prostým lidem na venkově, nebo ji mezi sebou používali lidé v uzavřených skupinách, např. v hostincích, ale musím zdůraznit, že pokud nějaký host v pohostinství se bavil s ostatními česky, tak s obsluhou se musel jedině dorozumívat jazykem německým, tedy oficiálním.
Svátek pravoslavnosti
V této kapitole nás autor zavádí přímo do slavného města, do Moskvy, kde se právě odehrává jeden z největších a nejznámějších ruských svátků. Jak sám Havlíček píše, jest to zvláštní slavnost, kterou pravoslavná církev vykonává v první neděli velikého postu a která se ovšem nedá slaviti jinde než v zemi, jenž má svou vlastní, jinde nepanující víru a národní náboženství.[3] V této době je ještě zcela okouzlen ruskou kulturou a náboženstvím. Dokládá to i tím, že když na tento velký svátek přišel do chrámu, aby tuto slávu mohl na vlastní oči vidět, sám kněz ho mile uvítal a poradil mu, i když je cizinec a má jiné vyznání, odkud bude mít ten nejlepší výhled na celý ceremoniál.
Dále Havlíček detailně popisuje výzdobu a vybavení celého chrámu, pak i to, jak vypadali a v čem byli oblečeni jednotliví církevní hodnostáři. Se zájme zde líčí kázání archidiakona, hrobové ticho mezi věřícími při jeho odmlčení nebo také sborové opakování biskupů. Poté diakon četl z knihy o ruské historii a celé shromáždění po něm opakovalo. Následovala chvála cara a celé jeho rodiny, kněžstva, úředníků i vojáků. Při provolávání slávy se navíc všichni hluboce klaněli. Okouzlen zcela tím, co právě zhlédl si Havlíček vzpomněl na svůj národ, na Čechy. V knize Emanuela Chalupného Havlíček, prostředí, osobnost a dílo se dozvídáme toto: Havlíček v oné době byl ještě okouzlen úplným organickým spojením státu, národnosti a víry, jež viděl v Rusku a jež velebili slavjanofilové; ale viděl zároveň, že u Čechů nemůže být nic podobného, protože Čechové tehdy neměli ani svého státu, ani národního náboženství.[4] Nesmíme zapomínat, že Čechy jsou stále pod vládou Habsburků.
Tu mi napadlo poslední přání biskupů, a hned nesl vítr do sněžné dálky přání mé: Všem vám pravým, věrným Čechům! Mnogája léta.[5]
Gulaňje
Hned v úvodu této kapitoly se Havlíček zamýšlí nad tím, jak těžké je překládat určitá "národní" slova do cizích jazyků. Tato slova nás podle autora odkazují na zvláštnosti daného národu a nezbývá nám než se s nimi smířit a záleží na překladateli, jak toto slovo uchopí
a vyloží čtenáři. Je patrné, že Havlíček toto pronáší s ohledem na jeho vlastní překladatelskou činnost, vždyť to je právě on, kdo přeložil do češtiny Gogola či Mickiewicze (i když později než vzniká tato práce).
Dále už se dozvídáme význam slova gulať, které by se dalo přeložit jako české nepracovat či veselit se. A co se nabízí Rusovi, který zrovna nepracuje? Je to právě ta možnost veselit se a užívat si. Od autora se dozvídáme, že: Rusové a vůbec národy našeho plemene, kteří v nejobtížnějších pracech svých mnohem veselejší bývají než Němci při zábavách a plesech, musejí být ovšem excentričtí, živější v radostech než Němci, pročež také jejich nesmíme klásti k ruským obyčejům, sice bychom po německu splašenosti nazvati museli, co po rusku sluje vyražením.[6] Havlíček zde představuje poněkud až okázalé, pro jiné národy možná nepochopitelné, upřímné veselení ruského obyvatelstva. Rusové se dokáží radovat téměř ze všeho, a tak když získají nějaké peníze, neváhají je utratit za zábavu a pití.
Jako zvláštní druh veselí popisuje takzvané guláňje národní, které se konají v ruských městech. Zde nás seznámí podrobněji s guláňjemi v Moskvě. Moskevský lid oslavuje především při příležitostech velkých svátku, jako jsou např. Velikonoce nebo masopust. V období Velikonoc se guláňje slaví pod Noviskem (dlouhá a široká ulice v Moskvě). Celá ulice je zaplněna nejrůznějšími krámky, komedianty a pouličními umělci. Ale největší důraz při této slávě se klade na koně, na výzdobu kočárů a na uniformy kočích. Zajímavý je rozdíl v postavení kočího a koně: […] jenom ruský kůň jest skoro v každém pádě lacinější než kočí, arabský, anglický, turecký prodává se bez nádobí dráž než nejlepší kočí i s oděvem.[7] Z toho také vyplývá, že s kočími se zachází velice nevybíravě, kdežto z cizozemskými koni se jedná "jako v bavlnce".
Právě při takovýchto slavnostech se projeví rozvrstvení ruské společnosti. Na jedné straně je zde zábradlím oddělena ruská honorace, nastrojena do nejdražších modelů, a na straně druhé prostí ruští občané, kteří jsou policií hlídáni, aby se nedostali mezi bohaté. Jak autor uvádí, jednotlivé vrstvy od sebe rozpoznáme čichem. Páni podle něj voní po pižmu
a mužíci po juchtovině. Juchtovina jest národní ruský smrad, respektive vůně; tou jest nadchnuta celá Rus […].[8] Podle Havlíčka jsou juchtovinou načichlý všichni, ale páni se této vůně snaží zbavit prostřednictvím pižma a distancovat se tak od ostatních lidí. Už zde se pomalu začíná rozplývat Havlíčkův pohled na, podle něj, dokonalé Rusko. Kritice podrobuje především to, že mezi pižmem se nemluví rusky, národním jazykem, ale hovoří se zde anglicky, francouzsky nebo německy. Odkazuje tím na Čechy, kde se v té době mluvilo německy. Havlíčkova myšlenka je vystižena v knize Václava Procházky Karel Havlíček Borovský, kde píše: Havlíček nahrazuje nekritickou víru v caristické Rusko pokrokovější myšlenkou a vírou v sílu a pomoc Ruska osvobozeného, Ruska lidového. Význam Havlíčkova činu je v tom, že objevuje nikoli Rusko, ale ruský lid, v jehož konečné vítězství nad šlechtou
a carem pevně věří. Ve svém obrázku "Gulaňje" píše o tomto dvojím Rusku rozhodně:
'… co je pán, šlechta …voní pižmem; co je mužík, nevolník, kaftanová čeleď, zas juchtovinou …, která také časem svým, jak se snadně předvídati může, úplně zvítězí nad pižmem.‛[…] Ukazuje, že mezi ruskou šlechtou a ostatním lidem je podstatný rozdíl, a tento rozdíl nelze přehlížet a zastírat.[9]
Dalšími neopomenutelnými postavami příběhu jsou "kupčichy" neboli kupcovny. Jejich hlavním znakem je jejich nevýslovná tloušťka a naprostý nevkus v oblékání. Je sice pravda, že jsou bohatí, ale jejich nevzdělanost a nevkus je tím, čím se liší od šlechty, které se chtějí podobat. Zajímavé je, jaké postavení mají při těchto slavnostech cikáni. Nejsou to nějací otrhanci, ale žádaní umělci v krásných pestrobarevných kostýmech. Až s nástupem tmy se lidé trousí pomalu domů, někteří posilněni, jak je v Rusku zvykem, vodkou, jiní pokračují v zábavě v hospodách.
To pravé guláňje je ovšem na venkově. Slavnost se koná v lesíku. Také i tady najdeme velké množství různých stánků, hlavní je ale ten, co prodává kořalku. Konzumace kořalky je zde víc než nadměrná, to se potom podepisuje i na chování lidí. Ti se doslova povalují po celém lese a to dokonce před zraky rodiny, která se raduje u samovaru a všichni si tuto oslavu užívají.
Kupéčestvo
Na samém úvodu příběhu se dozvídáme, že právě kupecký stav je na rozdíl od šlechty
a panstva zásadový a drží se pouze starých tradic. Kdežto panstvo se zhlíží v Němcích
a přebírá tak jejich špatnosti a přitom se vzdávají všeho krásného ruského, co v nich je.
A právě proto Havlíček podotýká, že už jen těžko se dozvíme, snad jen od některých kupců,
jak vypadal typický ruský bárin (pán). Kupcové patří v Rusku mezi střední stav, mezi nimi
a šlechtou je velký rozdíl. Kupec je vlastně skoro každý, i když zrovna nevlastní obchod. Autor nás upozorňuje, že právě tento stav má i svá určitá privilegia a stupeň hodnosti.
Jestliže mluví Havlíček o ruském lidu a národu, má ovšem na mysli především jeho reprezentanty a tím je podle něho tzv. "kupéčestvo" a potom "selský stav". "Může se vším právem říci - píše proto Havlíček - že kupcové, kupéčestvo, celý národ ruský reprezentují
i charakter i způsob života i vzdělanost." Přitom myslí Havlíček "kupéčestvem" vlastně měšťanský stav, neboť "i držitelé hostinců, fabrikanti, špekulanti, pachýři a tak jsou kupcové".[10]
Kupeckému stavu se autor věnuje velmi podrobně. Jejich detailní popis nás jen utvrzuje v to, že Havlíček byl skutečně vynikající pozorovatel a dokázal velmi zdařile zachytit, nejen vnější, ale i vnitřní stav této společnosti. Co se týká fyzického popisu kupců, dozvídáme se, že mezi typické znaky ruské kupčichy patří především její neskonalá tloušťka, bílá pleť a naprostý nevkus v oblékání (snaží se na sebe navléknout vše možné, aby ukázala svoji zámožnost), u mužů se setkáváme s mnohem estetičtějším vzhledem. Typický je dlouhý plášť s vlněným opaskem a pravá ruská huňatá čepice, která však postupem času, vlivem západní módy, zmizela a nahradila ji čepice německého stylu. Čím bohatší kupec, tím se u něj objevují více evropské zvyklosti. Na tuto "evropejštinu" jsou velice hrdí a chlubí se jí na každém kroku. Málokdy se však kterém poštěstí tak dokonce cizinou se zahaliti, aby z každého kusu Rusálka národnosti plakajíc nevyhlídla: juchta je silná vůně a pročpí skrze všechno.[11] Na druhé straně je ale chvályhodné, že si kupci hrdě zachovali pravou ruskou národnost, a to se všemi klady i zápory. Na rozdíl od šlechty, která se snaží co nejvíce podobat petrohradským cizincům.
Je sice pravda, že kupci nemají vystudované žádné prestižní školy, ale hloupí rozhodně nejsou. Jejich školou je život, cestování a objevování ruské říše, poznávání lidských charakterů. Dokazuje to i zvláštní kupecká literatura, která je velmi oblíbená. Jsou to právě kupcové, jenž studují a zabývají se církevními rukopisy. A snad právě proto každou neděli před chrámy obdarovávají žebráky a vojáky. Jejich štědrost dokládá i to, že velké částky svých peněž darují na stavbu chrámů.
Také kupecká činnost je zde vylíčena velice zajímavě. Havlíček přirovnává kupce při jejich práci k taškářům, ale zároveň dodává, že i větší páni, než jsou kupci se jako taškáři chovají. O kupeckých zásadách v obchodě nás autor seznamuje takto: Hlavní zásada ruských kupců jest dodati za zboží co možná nejvíce, bez ohledu, stojí-li za to či nic; přitom se již samo rozumí, že špatné zboží, mohou-li, také rádi za dobré prodávají. Ruští kupcové dokonce to neznají, co se v obchodu poctivostí nazývá, obchod jest u nich, jako u všech východních národů, vojna bez krveprolití, kdo s koho, ten toho; ošiditi u nich jen znamená býti chytřejším a nikoli za nedovolenou věc se nemá, nýbrž ke cti slouží.[12] Ano, je to tak, kupci jsou chytří
a ten, kdo je ošizen je pouze nezkušený. Ruští obchodníci se tím nijak netají, ba právě naopak, chlubí se tím, na rozdíl od Němců, kteří o sobě prohlašují, jak jsou poctiví.
Hlavním centrem ruského kupéčestva je Moskva. Jedna část je zcela zaplněna jen
a pouze obchody. Najdeme tu i, jak je u pravých Rusů zvykem, pomník padlých vlastenců. Složení obchůdků je vskutku pestré, je možné zde najít obuv, oděvy, látky, papír či potraviny nebo obrazy na jednom místě. A všude se setkáme se šizením, prostě to k nim patří, a tak se na ně snad člověk ani nemůže zlobit, protože to dělají tak skvěle, že jste jimi a jejich zdvořilostí zcela uneseni. Je velice důležité rozlišovat od sebe tzv. zbytečný obchod
a potřebný obchod. Zbytečným obchodem chápeme takový, který se týká nepotřebných luxusních věcí z ciziny a je zcela v kompetenci cizozemců, i když se k němu už přidávají někteří Rusové, obzvláště v Petrohradu. Zato potřebným obchodem chápeme: vyměňování domácích výrobků a plodů jednotlivých krajin velikánské ruské říše mezi sebou, který ovšem při takové rozmanitosti krajin a jejich plodů i výrobků předůležitý jest. A právě tento obchod jest a byl vždycky v rukou domácích kupců, a starodávnost jeho i dobrá zřízenost dokazují nám patrně, že Rusové nikoli na německý rozum čekati nemuseli. [13] Tato autorova poslední slova jsou do jisté míry velice zvláštní, protože to, co se dozvídáme v knize E. Chalupného,
je zcela odlišné. Havlíček to napsal poté, co už pozbyl myšlenek o ideálním Rusku. V musejních rukopisech jeho čteme v náčrtku jakéhosi dopisu z 13. listopadu 1843: " Při obědě jsem (jak obyčejně) zastával Němce proti Rusům, poněvadž velmi všetečně se jim posmívají a je tupí, ačkoli ani slovo odjinud neznají než do Němců. Čím déle zde budu, tím více se očistím od všeliké surové nenávisti k německému národu."[14]
Vinou cara Petra Velikého se kupecký stav dostal hluboko pod úroveň šlechty a ztratil, stejně jako ostatní stavy, kromě šlechty, všechna práva. Právě totiž šlechta byla ta, co se nezdráhala vzdát národnosti a převzít zvyky cizozemců. Kupci toto razantně odmítli, a proto byli Petrem zbaveni všech výhod. A tak se stav kupecký stal vzorem pro nižší třídy volných obyvatel měst, řemeslníků a mužiků, kteří věřili, že se jednou dopracují k pohodlnému
a šťastnému životu. Oceňovali na nich to, jak pěkně se k nim chovají a jejich národní hrdost.
Za velice výstižný a zcela pravdivý se dá považovat poslední odstavec této kapitoly, ve kterém autor píše: A tak se tedy rozlučme s ruským kupéčestvem ne bez mravného naučení, totiž že člověk a národ, když sám sebe si váží, u jiných vážností požívá, a naopak bažením po cizotě v posměch upadá. I u nás posavad všechno baží po němčině, ona jest ten generál, kterého si pošetilí našinci zvou, aby jim dodal nádhernosti.[15] Opět se setkáváme s nešťastnou situací v Čechách, kterou tato poslední citace dokonale vystihuje.
Závěr
Život Karla Havlíčka Borovského je spjat s Ruskem. Je to právě ruský stát, který byl pro Havlíčka ideálním vzorem pro Čechy. Při příjezdu do Ruska, coby jednadvacetiletý mladík, byl ohromen. Postupem času však pomalu začíná objevovat i záporné stránky říše. V Obrazech z Rus nám podává dokonalý výklad většiny toho, co v Rusku zažil, viděl, co ho ohromilo a co ho naopak zklamalo. Díky Havlíčkovým dokonalým popisům prostředí a lidských charakterů jsem si utvořila živý obrázek o tom, jak to tam doopravdy vypadalo a jaké poměry tam zhruba panovaly.